Festival Blues Alive opět naboural klišé. Blues je pestré a veselé

Patnáctý ročník festivalu BluesAlive o víkendu zrytmizoval Šumperk do dvanácti taktů. Excelovali NO Blues či The California Honeydrops a nezklamal ani proslulý Johnny Winter.

Přestože letošní šumperská bluesová událost částečně opakovala jistoty předchozích ročníků, nebyla nouze ani o překvapení. Pro festival BluesAlive navíc zůstalo typické, že se hudba neodehrává jen v koncertních sálech. Dění se přesouvalo do restaurací, kde se na jam sessions setkávali hudebníci hvězdní i méně známí.

Ostatně nečekané setkání se odehrálo také na scéně hlavní. To když se k jen pro BluesAlive sestavené české kapele britského zpěváka Pata Fulgoniho (jinak frontmana skupiny Kava Kava) připojil vynalézavý americký kytarista Gary Lucas, který předtím koncertoval samostatně v šumperském Klášterním kostele.

Vzhledem ke dřívější spolupráci Fulgoniho a Lucase možná o zas takové překvapení nešlo, což ovšem zdařilému jamu neubralo na půvabu.
„Nečekané jistoty“

Jak slibovali pořadatelé, páteční vystoupení interpretů, kteří už na předchozích ročnících BluesAlive hráli, proběhla v jiném duchu než premiéry.

Pokud se od spojení modernisty Johnnyho Marse, novátorsky modulujícího zvuk foukací harmoniky elektronickými efekty, a ortodoxního kytaristy Michaela Roache čekala kontroverze, nedošlo k ní. Duo se s citem přiklonilo spíše ke tradici jako univerzálnímu dorozumívacímu prostředku.

Je pravda, že Corey Harris působil originálněji minule, kdy vystoupil s kapelou a do aranžmá zapouštěl západoafrické inspirace. Také jeho letošní uchopení dřevního Delta blues či ragtime bylo však brilantní. „Tichého sólistu“ s akustickou kytarou či kytarou s kovovým rezonátorem bohužel ze začátku znervóznila chladnější odezva a zážitek rušil hluk v sále. Přesto se mu nakonec podařilo většinu publika uhranout.

Naopak set „arabsko-americko-holandského“ NO Blues dopadl ještě lépe než v případě šumperského debutu. Už tehdy šlo o zdařilý koncert, ovšem část ortodoxních bluesových fandů ho tehdy odzívla. Tentokrát publikum vědělo, co má čekat, a kapela se doslova rozletěla do maximálně vstřícné, roztančené atmosféry narvaného sálu. Od minule se sestava rozšířila o súdánského perkusistu Osamu Maleegi, který vířivými protirytmy dodal orientálním variacím bluesových tradicionálů pro loutnu oud i autorskému „country-blues Předního východu“ další scelující barvu.

Bluesová radost

Ze sobotních premiér nadchlo především americké kvarteto The California Honeydrops v nezvyklém obsazení piano, bicí respektive valcha, saxofon a zpívající trumpetista. Žánrově se kvartet rozmáchl od dřevního rhythm-and-blues a neworleanského jazzu až k písním Raye Charlese a radostným šramlem postavil na hlavu klišé o „smutném“ bluesovém feelingu.

Zdá se to neuvěřitelné, ale Johnny Winter si navzdory zdravotním problémům doopravdy udržel slušnou formu. Po volnějším začátku s instrumentální skladbou Hideaway se postupně rozehřál ke šlapajícím boogie i osvědčeným rock’n’rollovým kusům jako Johnny B. Goode ze svého starého repertoáru. Zpěv působil přesvědčivě a došlo i na nezaměnitelná slide kytarová sóla. Ani ve Winterově případě není zahánění smutku pomocí blues žádné vytloukání klínu klínem.

Nabitý program letošního ročníku BluesAlive nastolil jediný zásadní problém, a to pořadatelům. Příští rok budou mít hodně práce udržet tak vysokou úroveň programu.

Tomáš S. Polívka, iHNed.cz